Z malého otvoru v desce lipového dřeva vyletěl opeřenec, drobná figurka žlutého ptáčka sedícího na pružince. Ačkoliv neživá, dost hlasitá na to, aby mě upozornila na novou hodinu.
Postavil jsem se před ručně vyřezávané hodiny jako už tolikrát a pokyvoval hlavou do rytmu jejich zvuku. Po sedmém zakukání se žežulka vrátila zpět bez sebemenší známky emocí, mnou však projel letmý záchvěv vzrušení. Impuls nadcházející změny.
Měl jsem přesně padesát devět minut na přípravu. Vzato kolem a kolem, dostatek času pro veškeré nezbytnosti, přesto musela lenivost stranou. Ještě nikdy jsem se neopozdil, nehodlal jsem riskovat ani tentokrát.
Začal jsem jako vždy večeří. Dva krajíce chleba, dva plátky sýra, dvě rajčata. K tomu hrnek čaje s citrónem a medem. Zamíchat třikrát doprava, napočítat do pěti, poté dvakrát doleva. Znovu jsem se pustil do počítání a pozoroval vír uvnitř hrnku s obavou.
Že bych točil lžičkou rychle?
Vyloučeno!
„… Devět, deset,“ nervózně jsem zašeptal.
Naštěstí se načervenalá směs zastavila v nejzazším přípustném momentu. Uf, stačilo tak málo, aby se stala pohroma. Nejsem připraven na žádné novoty a změny. Vždycky piju čaj do deseti vteřin od míchání a vždy se vír zastavil sám. Díkybohu tomu tak bylo i dnes.
Poté jsem si v rychlosti oblékl manšestrové kalhoty, zakasal okraje košile a nazul si kožené polobotky, stojící vedle postele.
Po načechrání peřiny, položení pyžama na polštář a vyvětrání světnice nastal okamžik, na který jsem se těšil nejvíce. Můj soukromý rozhovor s mámou.
Přistoupil jsem k zrcadlu, na jehož poličce byl přichystán hřeben. Následovala úprava účesu, jež vzdáleně připomínala houslový koncert. Stejně ladně jako smyčec přeskakující z áčka na déčko, tak i moje ruka s hřebenem začala v pravidelném pročesávání obou stran pěšinky. Vše plynule, tak aby hudba zněla libě, zároveň ale mechanicky, abych se vyhnul konsternaci.
Při česání padl můj zrak na snímek přilepený v horním okraji skleněné tabulky.
„Ahoj mami,” pozdravil jsem ženu šťastně. Byla okouzlující! Plavé vlasy, stejného odstínu jako mé, nonšalantně rámovaly její obličej. Akorát tváře byly výrazně pohublejší než ty v odrazu.
„Tak mám za sebou příjemný den,” pokračoval jsem ve svém monologu. „Dal jsem oběd Cilce, jenom se, tulačka, objevila až odpoledne. Málem jí ho vyzobali vrabci,” kroutil jsem nesouhlasně hlavou.
Dobře, že se o ni staráš, Jozífku, uslyšel jsem v hlavě máminu mírumilovnou odpověď. Přesně tak jsem tě vychovala, se smyslem pro pořádek a pečlivost!
„Neboj, mami, s úderem jedenácté má hostinu v kastrůlku. Škoda, že není tak dochvilná i ona.”
S kočkami je to těžké, mají svůj vlastní svět, přesto je závislá na tobě.
„Nemusíš se strachovat. Oběd dostane, i kdyby se vrátila až po dvou dnech.”
Správně, rozesmála se zvonivě. A co teď? Pospícháš do hospůdky za kamarády?
„Ano. Mám akorát pět minut, abych si globínem vydrhl boty a můžu vyrazit.”
Dávej na sebe pozor, hlavně neponocuj! Není to zdravé!
I přesto, že již devět let odpočívala za kopečkem mezi svými, dennodenně se strachovala o můj život. Její péče mě dojímala. Dávala jasně na srozuměnou, jak moc jí na mně záleží, i když je dávno v jiné dimenzi.
Po zamknutí dřevěnice a uložení klíče pod balvan jsem se vydal na cestu. Čekalo mě sympatických čtyři tisíce dvě stě padesát šest kroků. Číslo dělící mé obydlí od vesnice za lesem.
Za drmolivého počítání jsem kráčel ke svému cíli. Kochal se krajinou svébytného domova rostlin i zvířectva, nasával vůni čerstvě napadaného jehličí a radoval se z pouhé existence. Moje každodenní výlety za společností byly pestřejší než duha rýsující se za deště.
„Dva tisíce osm set devadesát tři.”
Podívat se přes rameno na palouk.
„Tři tisíce devět set dva.”
Přeskočit výmol na cestě.
„Čtyři tisíce dvě stě padesát.”
Vyklouznout z lesa a poposkočit si posledních šest kroků přes boční uličku vesnice.
Jsem tady!
Hospůdka se podobala perónu nádraží. Jedinci různého vzezření i věku posedávali na rozviklaných lavicích nebo stáli u výčepního pultu. Jen poměr mezi pohlavími byl nevyvážen. Krom hostinské Lidunky nezkrášlovala místnost jediná ženská sukně.
Prošel jsem špalírem židlí s důvěrně známým pocitem a ocitl se tak v zadní části Zlaté bašty. Poslední stolek pod okny patřil nám. Staré gardě.
„Nazdar Pepane.“ Karlova zavalitá postava zabírala tři čtvrtiny lavice, až se zdálo, že mu zadnice přeteče přes její okraj. Dobrosrdečný tlouštík se usmál a dál popíjel pivo.
„Ahoj vespolek,“ pozdravil jsem jeho i zbylé dva přísedící.
Žaludkem se mi rozlila hřejivost familiárnosti. Já, Karel, Mirek a Zbyněk jsme tvořili čtyřčlennou družinu přestárlých požitkářů. Leckdo nás nazýval štamgasty, vykopávkami či násoskami, já ovšem věděl své. Tihle chlapi, podivíni v dobrém slova smyslu, totiž tvořili mou druhou rodinu.
Ihned po usazení na osmirkovanou část sedačky se přede mnou blýskl orosený půllitr.
„Děkuji,“ otočil jsem se na Lidunku s uctivým tónem v hlase. Byl jsem jejím dlužníkem! Každou půlhodinu, bez zbytečných upomínek, přede mne postavila pivo, přičemž nezapomněla ani po pátém kousku. To pak už čekala v pozoru za vyvýšeným pultem na zaplacení a mé odporoučení.
„Co je novýho?“ pídil se po informacích Mirek.
„Povídej, přeháněj…“ dobíral si mě Karel.
„Přišla Cilka včas?“ přidal se k smíchu Zbyněk.
„Nepřišla –“
„Já to tušil,“ skočil mi Karel do řeči a chytil se za hlavu s hraným zděšením. „Rozdýchals to, Pepo? Takový nadělení!“
Věděl jsem, že mě popichují, bylo to součástí jejich zábavy, ačkoli mi bylo záhadou proč.
„Náhodou mám novinu,“ upil jsem z půllitru, sleduje jejich reakce. Karel se zakuckal tekutinou, Mirek vytřeštil oči a Zbyněk málem spadl ze židle. Moje malé sdělení vyvolalo velké pozdvižení.
„Nekecej,“ kroutil Mirek hlavou, tentokrát se smrtelnou vážností.
„Opravdu,“ potvrdil jsem své předchozí oznámení. „Už třetí den po sobě se mi zdá takový divný sen. Sám tomu nerozumím, ale každou noc se opakuje, jako bych se zasekl v časové smyčce.“
„Tři dny za sebou –“
„O čem je ten sen?“ přerušil Karlovu otázku Zbyněk.
„No… Zprvu začíná obyčejně,“ důležitě jsem vypjal hruď. „Odcházím večer odsud, když se ale dostanu k mýtince, spatřím nezvyklé tvory. Nadpřirozené bytosti.“ Bylo to snad vůbec poprvé, kdy všichni tři mlčeli, zatímco já se ujal vypravování. Většinou byla scéna vykreslená opačně, přičemž roli tiché sfingy jsem vždycky sehrál já.
„A doprdele!“ zaklel jinak slušný Mirek. „Co jsou ty stvoření zač? Mluví s tebou nějak?“
„A jak vypadají?“ doplnil ho Zbyněk.
„Jsou to měsíční lidé –“ Na další popis bohužel nedošlo. Musel jsem přečkat řehot rozléhající se celou hospodou.
„Ty vole, Pepajs, že ty ses díval na sci-fi z osmdesátek?“ Lavice pod Karlem se otřásala tak silně, až mě vibrace šimraly na stehnech.
„Houbelec. Měsíční lidi spíš připomínaj název nějaký náboženský sekty,“ hádal se Mirek s brunátným zbarvením tak výrazným, až nebylo rozeznatelné, kde končí jeho obličej a začínají zrzavé vlasy.
„Chlapi, držte huby a nechte ho domluvit,“ tišil je Zbyněk. „Jak víš, že jsou z Měsíce?“ otočil se zpátky ke mně.
„Řekli mi to… Procházím kolem mýtinky, kde na samém okraji lesa stojí zvláštní blyštivé postavy. Vznášejí se nad zemí a šumivým šepotem mi sdělují své jméno. Akorát vám nedokážu popsat detaily, vidím je hrozně rozmazaně, jsou dost daleko.“
„A co pak?“ Karel samým napětím zadržel dech.
„Nic. Nechám je být a počítám dál kroky domů.“
U stolu se rozhostilo ticho. Bylo očividné, jak kamarádům moje historka vrtá hlavou. „Ale proč se ti o tom zdá pořád dokola?“ prolomil mlčenlivost Zbyněk škrábající se za uchem.
„Třeba nejde o sen,“ nadhodil zrzek. „Můžou to být fantasmagorický výplody z chlastu.“
„Vždyť pije jen pět pivsonů, na který je zvyklej roky,“ opáčil Karel na mou obranu. „Ale můžeš to, Pepo, prubnout. Otestovat, jestli se jedná o snění.“
„Jak?“
„Jednoduše. V případě, že se ti vo tom bude zdát i dneska, zkus na ně promluvit, třeba se na něco zeptat.“
„Dobrej nápad, Karlos,“ podpořil ideu Mirek. „Sen si nenaplánuješ, takže bude tutový, že je to skutečnost.“
Zbyněk jejich nadšení nesdílel. Seděl s pažemi bohémsky složenými za hlavou, nohu přehozenou přes druhou, v koutku párátko. Nějak takhle jsem si představoval frajerského kovboje z westernovek, i když mu chyběl klobouk a šerifská hvězda na klopě. „No a pokud tihle divní skřeti fakt existujou, čeká tě novej život,“ pronesl pobaveně.
„Budeš slavnej jako Kolumbus,“ posílil jeho tvrzení Karel, „možná i slavnější. Ten mamlas objevil akorát Ameriku, zatímco ty měsíční potvory…“
Hostinec krom potu a alkoholových výparů opakovaně naplnilo veselí. Jeden by neřekl, jakou bžundu si dneska užijeme.
„Když už jsme u tý Ameriky, chlapi,“ začal novou diskuzi Mirek, já už se však pokračování nezúčastnil. Bloumal jsem v myšlenkách po tisíc čtyři sta tři kroků vzdálené pasece, kde se zjevují mí noví druhové ze snu.
„Ty, Karle…“ šťouchl jsem souseda loktem, abych nepřerušil vlákno nově vzniklé debaty.
„Hm?“
„A na co se jich mám teda optat?“
Odfrkl si: „To je otázka, Pepo. Jak se jim daří a jestli na Měsíci nezdražili pivo.“
„Vážně?!“
„Ne, ty Einsteine,“ obrátil oči v sloup. Když si ale povšiml mého neustále nataženého krku, čekajícího na odezvu, slitoval se nade mnou. „Třeba co po tobě chtěj. Jestli můžou nějak odůvodnit, že se zjevujou právě tobě,“ pokrčil rameny.
Dalších dotazů již nebylo zapotřebí. Ponechal jsem proto kolegy v poklidu a mlčenlivě naslouchal jejich hovoru. Situace zabředla do zajetých kolejí. Seděl jsem s nimi bez zjevných projevů své existence, přičemž jsme trávili volný čas společně. Byl jsem vlastně šťastlivec!
Před jedenáctou jsme svorně zaplatili, rozloučili se s Lidunkou a vydali se po svých osách.
Opět jsem prošel boční ulicí, vstoupil na lesní cestičku a šlapal poslepu k domovu. Štěrkovitá stezka byla sotva znatelná, rýsovaly se pouze její travnaté okraje, přesto jsem s jistotou věděl, kde se zrovna nacházím. Když jsem však přicházel k místu, kde se měla rozprostírat zelenkavá mýtina, zahalila mě nejistota.
Jestliže měli mí přátelé pravdu, spatřím teď prazvláštní výjev.
A skutečně!
Měsíční světlo, odrážející se od travnatého povrchu palouku, přesně ohraničovalo obdélníkový půdorys plochy. Na zlomek vteřiny mě napadlo, že se paseka spíš podobá poklidné hladině jezera, ihned jsem však svou mysl pokáral. Na rozptýlení nebyla vhodná chvíle!
Na konci roviny se v šeru stromořadí odhalil dechberoucí obraz.
Paprsky luny zkrášlovaly cizokrajné poutníky třpytivými odlesky. Jejich bílé, místy až stříbřité zbarvení ve mně evokovalo příjemné vjemy nebeských úřadů. Syté obrysy částečně prozrazovaly jejich tělesné rozložení, přičemž se mi na mysl vloudily podobizny andělských přízraků. Poletovali však ve vzduchu bez máchání křídel či dozvuku šumu.
Byl jsem ohromen.
Stál jsem nehybně, spoután na místě magickou silou okamžiku. I přesto, že byly bytosti minimálně padesát metrů daleko a jen stěží jsem rozeznal jejich přesnou podobu, zježily se mi chlupy na rukou. Částečně vzrušením, částečně strachy.
Následný zvuk thereminu, vyluzující nadpozemský zpěv, dokonale vykresloval tajuplnou scenérii. Snad by mě ani nepřekvapilo, kdyby se znenadání vynořila rusalka či strašidlo.
„Vííítej,“ dolehl ke mně chraplavý šepot.
Krve by se ve mně nedořezal.
„Vííítej u měsíčních lidí,“ zopakoval ševelící hlas.
Srdce mi tlouklo, dlaně se potily, dech přerývaně kolísal. Nasucho jsem polkl, setřásl ze sebe obavy a dle Karlových rad je oslovil.
„Ehm…“ odkašlal jsem si. „Chci se vás na něco zeptat,“ zvolal jsem.
Příštích několik minut bylo nejdelších v mém životě. Propaloval jsem stvoření ostřížím zrakem, nadskočil úlekem z houkající sovy a utíral si krůpěje potu z čela.
„Pteeej se,“ vybídl mě hlas.
„Co… Ehm, co po mně chcete? Proč se zje-zjevujete právě mně?“ vykoktal jsem.
Protentokrát odmlka netrvala dlouho.
„Protože jsi vyvolenýýý!“
Vyvolený? Já? To je přece nemožné?!
Hlava popírala reálnost tvrzení, na druhou stranu se v ní zrodil zárodek pochybností. Už samotný fakt, že se jedná o realitu, nikoli sen, mě znejistěl. Proč by se jinak odhalili právě mně?
Po chvilce váhání jsem dospěl k názoru, že nejspíš říkají pravdu… A proč taky ne? Doposud se v mém životě nestalo nic zásadního, asi nastal okamžik na změnu.
V pořádku. Stanu se jejich vyvoleným! Ale co teď?
Astrální národ pravděpodobně ovládal schopnost telepatie. Bez okolků mi jeho zástupci prozradili: „Jsi předurčenýýý. Ty jediný můůůžeš zachránit svět!“
„Jak?“
„Vše se dozvíííš,“ vyslali ke mně zprávu. „Zítra tě budeme očekááávat na stejném mííístě.“
Dobrá. Zítra zachráním svět a pak se uvidí.
Odvrátil jsem se od nich, překontroloval šněrování na obuvi a prozkoumal terén před sebou. Kde jsem to skončil? Jo, tady!
„Tisíc čtyři sta čtyři, tisíc čtyři sta pět, tisíc čtyři sta šest…“
***
Pátek byl na chlup totožný jako předešlé dny, něco však bylo jinak. Ovzduší krom odéru pižma a domácího mýdla prosycovalo napětí. Plíživě se usazovalo v každém koutě stavení, v peřinách, oděvech i jídle, především ale v mé hlavě.
Snažil jsem se ho setřást, věnovat se obvyklým domácím pracím, nicméně mě pronásledovalo na každém kroku. Bylo skoro až dotěrné!
Po snídani, ranní hygieně, dvouhodinovém odpočinku, nachystání jídla Cilce a svém obědě jsem se pustil do nevyhnutelných povinností.
Za prvé: uvařit zeleninovou polévku na sobotu.
Za druhé: vyprat dvě košile, dvoje kalhoty a pověsit každý kus dvěma kolíčky na prádelní šňůru.
Za třetí: vytřít podlahu třiceti devíti tahy, ať se blýská jako nová.
Za čtvrté: utřít prach z nábytku.
A konečně za páté: vydat se na zahrádku pro přezrálá rajčata k večeři.
Jelikož se přiblížila sedmá hodina, postavil jsem se před dřevěný domeček kukačky. Po odeznění signalizace následoval rutinní sled událostí. Večeře, čaj, obléknutí, ustlání, vyvětrání a mé učesání. Standartní postup před odchodem do hospůdky.
Když však mělo dojít ke konverzaci s mámou, roztřásly se mi ruce nervozitou. Už ráno jsem se rozhodl, že ji s měsíčními lidmi nebudu zatěžovat, horší ale bylo samotné provedení. Jak jí nelhat, a přitom ji nevyděsit?
Zaručeně by panikařila. Vybízela mě k opatrnosti, ať se mýtině obloukem vyhnu a na celou záchranu raději zapomenu, což bylo ovšem nepřípustné.
Země, rodný kraj i lidé mě potřebují! Nemůžu je zklamat!
Snažil jsem se proto odvést pozornost sáhodlouhou debatou o Cilce.
„Já už nevím, mami,“ rozčiloval jsem se naoko. „Dneska přišla o půl čtvrté a dovedla si sebou dokonce posilu. Ryšavou kočičandu vypelichanější víc než můj běhoun u postele.“
Dal jsi jim přídavek, ať se nažerou obě?
„Nedal. Sice jsem chtěl, ale nebyl na to prostor. Když se totiž zrzka přiblížila k Cilčině rendlíku, ta na ni prskala tak dlouho, že raději utekla.“
Brání si svoje, neměj jí to za zlé, orodovala za čtyřnohé zvíře.
„Nemám,“ poznamenal jsem tónem lhostejného flegmatika a uložil hřeben zpět na své místo. „Teď už ale musím běžet, nechci přijít pozdě.“
Jistě, podotkla chápavě. Jozífku, chci se ještě optat, zabrzdila mě před odchodem. Je všechno v pořádku? Děje se něco?
Já to tušil, odhalila mě! A to jsem se tolik snažil!
„Opravdu musím jít, mami. Zítra ti všechno řeknu, slibuju,“ upřel jsem na ni prosebný pohled nevinného dítěte. Ten vždycky zabíral!
Dobře, přitakala odevzdaně.
***
Zasedání v hospůdce mi hrálo do karet. Až mi na moment přišlo, že mám v ruce samá esa, a to jsem ďáblovy obrázky nikdy nehrál. Máma byla totiž zásadně proti.
Chlapi se samozřejmě optali na měsíční experiment, já je ale odbyl mávnutím ruky. Gesto prosté, leč účinné. Vzali v potaz, že se jednalo opravdu o sen, takže jejich zájem opadl. Stal jsem se opět nezajímavou čtvrtinou našeho celku.
Nechtěl jsem je mystifikovat, ale ani prozradit pointu. Zlatá střední cesta byla nejschůdnějším řešením. Kdo ví, jak by se zachovali při zjištění, že hodlám zachránit svět. Chtěli by mi pomoci? Rozmlouvali by mi to? Báli by se o mě? Těžko říct…
Na řadu přišla výměna názorů politického kontextu s neřešitelným koncem. U stolu proto zůstala má tělesná schránka, zatímco hlava se toulala v nočních představách. Viděl jsem se jako chrabrého hrdinu, ačkoli mi vize naháněla hrůzu. Neoplývali snad udatní rekové dračí silou či bystrým intelektem?
Můj žaludek předváděl akrobatická salta, hrdlo se stáhlo bázlivostí, zuby demonstrativně cvakaly o sebe. Musel jsem se třikrát nepozorovaně nadechnout, abych upustil páru emocím.
Zabralo to.
Při opuštění hospody jsem letmo pohlédl za své rameno. Budova se utápěla v černých stínech, světlo za okny pohaslo a mí kamarádi se rozmazaně vytráceli v dálce. Dumal jsem nad tím, zda tento obrázek ještě kdy spatřím, zda má mise dopadne úspěšně. Jedinou možností, jak se však dozvědět pravdu, bylo podstoupení úkolu. Vydal jsem se proto vpřed.
Měsíční lidé mě již očekávali. Vše působilo stejně jako předešlého dne, jenom Měsíc byl jiný. Dosáhl dneškem svého vrcholu a na obloze trůnil v úplňkové kulatosti. Pod jeho přímým světlem se má výprava zdála být ještě více podstatná.
„Pojď za nááámi,“ uvedli místo pozdravu. „Teď zříííš své poselstvííí.“
Překročil jsem keř maliníku, sestoupil z kopečka a ocitl se na dlouho neudržované, vysoké trávě palouku. Stébla se mi třela o kalhoty, šelestila mým pohybem, až znovu strnula nehybností.
Čím víc jsem se k osobám přibližoval, tím více rostl můj údiv.
Jejich záře se postupně vytrácela, přičemž ji nahrazovalo obyčejné žluté světlo. Třpytivé odlesky se najednou zdály matné a nadpozemské obrysy nahradila obvyklá lidská konstrukce. Zvuk thereminu byl slyšet zřetelněji, bohužel ale nezněl tak čistě ani nebesky. Opakoval se dokola a působil zcela mechanicky, jako by jej přehrával magneťák.
Urazil jsem dalších deset kroků s pohledem směřujícím k hvězdné obloze. Oproti vesnici, kde jejich spanilá krása zůstala v pozadí za osvětlením, se v lese roztrhl souhvězdný pytel. Usmívaly se na mě z výšin a lákaly můj pohled uhrančivou silou.
„Už jen kouuusek,“ vábily mě bytosti dál.
Dostal jsem se do nebezpečné blízkosti, zbývalo mezi námi několik metrů.
Konečně! Nyní nastane okamžik, kdy zhlédnu celý výjev dokonale ostře. Už jsem dostatečně blízko!
Pozvedl jsem svůj zrak a zaraženě zůstal stát. Očekával bych cokoliv, následné zjištění mi však vyrazilo dech. Namísto obyvatel Luny jsem totiž hleděl do vysmátých obličejů svých přátel. Karel, Mirek i Zbyněk postávali v bílých nočních košilích na vyvýšeném prostoru tří pařezů. Odlesky způsobily flitry, přišité na jejich nočních úborech, a vyzařující světlo byl pouhopouhý svit baterky.
Nerozuměl jsem tomu. Proč jsou zde oni místo nadpřirozených bytostí?
„Kdyby ses teď viděl, Pepo,“ chechtal se Karel seskakující z pařezu, „dostal bys záchvat smíchu.“
„Jo,“ souhlasil Zbyněk. „Učiněnej pohled pro bohy,“ plácal se dlaněmi o kolena.
„Co se děje? Kde jsou měsíční lidé?“ vylétlo ze mě přiškrceným hlasem.
„No přece tady. Aúúú,“ ozval se Karel.
„Nebo sis nás snad představoval jinak?“ podpořil ho Mirek. „Máme ti sehrát větší divadlo? Bububu,“ předstíral strašení.
„Ale spolknul to i s navijákem,“ přikývl spokojeně kamarád sklánějící se přes svůj objemný pupek k puštěnému přehrávači. Po stisknutí jednoho z tlačítek umlkla astrální hudba podobající se thereminu.
„Vůbec tomu nerozumím.“
Mirek přistoupil blíž, objal mě kolem ramen a druhou rukou mi rozčepýřil vlasy: „Ty seš větší trumpeta, než jsme si dokázali představit. Ale to nevadí, Pepo, i tak tě máme rádi.“
„Tys to pořád nepochopil?“ přiblížil se k nám Zbyněk. „Tohle celý je jen habaďůra, žádný nadpozemský potvory neexistujou. Maximálně v tvý hlavě.“
„Žádný nadpozemský potvory,“ opakoval jsem po něm. „Jak potom ale zachráním svět?“
Mohl bych odpálit ruční granát, přesto by nepřehlušil veselí mých kolegů. Svíjeli se v křečích po zemi, bušili pěstmi do trávy a utírali si uslzené obličeje.
„Že prej, jak zachráním svět,“ řval pobavením Karel.
„Ty – ty – ty nám teda dáváš,“ zakuckal se smíchy Zbyněk. „Možná jsme to měli protáhnout, chtěl bych tě vidět jako mocnýho Mesiáše.“
„Neee,“ kvílel Mirek. „Nechte už toho chlapi, nemůžu se nadechnout.“
Dal jsem jim dostatek prostoru k uklidnění. Poté se postavili na nohy a pustili se do vysvětlování.
„Promiň, Pepo,“ ujal se slova Karel. „Tohle si už vážně nezasloužíš. Chtěli jsme ti zpestřit život, nehledej v tom nic krutýho. Šlo jen o nevinnej žert.“
„Přesně,“ doplnil ho Mirek. „Převlíkli jsme se za měsíční lidi a vyburcovali tě k akčnosti. Konečně jsi vylezl z ulity a snad poprvý v životě vybočil ze svýho stereotypu.“
„Aha,“ řekl jsem zmateně. „Takže tohle celé je kamufláž,“ rozplétaly se nitky záhady. „Pětkrát po sobě jste se převlékli za cizí stvoření a vymysleli si báchorku o zničení světa. Všechno byl váš výmysl.“
„Kápl jsi na to,“ potvrdil Zbyněk, přičemž zbylí dva ho mručivě podpořili.
Lesem se znenadání rozhostilo ticho.
„Zlobíš se na nás?“ přerušil klid zrzek.
Musel jsem se zamyslet.
Jejich žert, směřující na mou adresu, byl očividně zábavný, pro mě však krapet bolestivý. Opravdu jsem jim věřil, připravil se na nebezpečnou misi a vybočil z pravidelných činností. Už jenom to, že jsem komunikoval s cizinci, byl pro mě pokrok. K čemu to ale bylo?
„Jo,“ řekl jsem podrážděně. „Teda ne… já vlastně nevím,“ sklopil jsem poraženecky hlavu. „Máte mě za úplného hlupáka.“
„Vůbec ne,“ zdůraznil Karel. „Ale posuď sám. Tvůj život je tak nudnej, že nutně potřeboval trochu vzpruhy.“
„Není nudný–“
„Teď si lžeš do kapsy,“ zastavil mě Zbyněk. „Kdy naposled jsi zažil nějakou senzaci? Udělal něco nečekanýho nebo bláznivýho?“
Nemusel jsem uvažovat dlouho. Zas tak moc jich nebylo, přesto… „Můj život je plný překvapení!“ pronesl jsem s umanutostí desetiletého kluka.
„Jo, třeba tě překvapí Cilka, když nedorazí k poledni,“ pochechtával se Mirek.
„Nebo když začne pršet,“ doplniljej Karel. „No tak, Pepo, přiznej si to. Vždyť ty nejseš schopnej se jakkoliv odvázat, cokoliv zažít nebo se utrhnout ze řetězu.“
Jeho proslov mě nutil k zamyšlení. Nakonec jsem hrdě vypjal hruď. „Jsem toho schopný!“ podíval jsem se jim odhodlaně do tváří. „A taky vám to dokážu…“
***
Sobotní úkony jsem vykonával rituálně, moje mysl se neustále vracela k noční epizodě. Chtěl jsem se na své společníky zlobit, vymyslet pro ně odplatu, moc mi to ale nešlo. Nebyl jsem pomstychtivé povahy.
„Že prý vedu nudný život?“ tváře mi zrudly vzteky. „Nedokážu vybočit ze zavedeného koloběhu ani zažít pořádnou senzaci.“ Cilka poctivě naslouchala. Její hebký kožich mě šimral do dlaní. „Vždyť jsem se rozhodl zachránit svět! Nabídnout své služby, nebo dokonce holý život!“
Čtyřnohá šelma jen spokojeně vrněla.
„A víš ty co?“ vztyčil jsem se na nohy. „Udělám změnu a začnu s ní hned!“
Než se mourovatý mazlík stihl jakkoliv ohradit, pozvedl jsem poloplný rendlík ze štěrku. Nastolím kočce jednodenní dietu!
Odešel jsem s nádobou dovnitř a třískl za sebou dveřmi.
„Ták, teď byste tady měli být!“ vyslal jsem imaginární vzkaz svým přátelům. „Udělal jsem něco, co se dosud nikdy nestalo!“ Kdyby nebylo parno, roztančil bych se radostí po pokoji.
Potěšení mi však nevydrželo dlouho. Během práce můj zrak opakovaně vyhledával kočičí misku. Žrádlo prosilo o spořádání, Cilka mňoukala za dveřmi a mé svědomí se drolilo jako vápencová skála. To snad není možné!
Když se mi ale rozklepaly ruce neklidem, oči těkaly z místa na místo a hlava pocítila nával horka, dupl jsem patou do prkenné podlahy: „Kašlu na ně, chudák kočka!“
Mé tempo se podobalo jamajskému sprinterovi.
„Promiň,“ omlouval jsem se jí u dveří. Má společnice se nicméně pustila bez servítek do jídla.
Teď bylo vše naprosto v pořádku. Takhle funguje můj svět, a ať si kdo chce, myslí, co chce, nehodlám nic měnit. Držet se zvyklostí mě naučila máma, a i když už tady není, připadal mi můj život s jejími rituály daleko snesitelnější. Bylo to, jako by nikdy neodešla. Viděl jsem ji sedět v kuchyni stejně jako před léty a užíval si hřejivých pocitů. Klidu, spokojenosti a lásky.
Posadil jsem se vyrovnaně na práh a podrbal Cilku za uchem. „Už tě nikdy nebudu trápit. Mám jen tebe a mámu,“ mínil jsem.
Jenže Cilka byla jiného názoru. Odtáhla se od žrádla, líně natáhla přední tlapky a podívala se na mě zpytavým pohledem.
„Dobře,“ nechal jsem ji vyhrát. „Tebe, mámu a chlapy z hospůdky,“ rezignoval jsem.
Když mi však vyskočila na klín, nezapomněl jsem jí zašeptat do ucha: „Ale mámě o včerejšku ani slovo, už by mě za nimi nepustila. Povyprávím jí akorát sen, který se vlastně nikdy nestal. To by mělo stačit.“
Spokojeně přivřela oči.
1 komentář