Prolog
Kuchyně se blýskala čistotou. Vysoká kredenc, která naši rodinu provázela již po generace, voněla dřevem a porcelánové talíře zdobily její vnitřek. Stály na horních policích prosklené vitríny vedle starožitné truhličky s příbory. Posunula jsem ji kousek doprava, pohladila rytinu na víku a zavřela dvířka. Zbývalo jediné – oprášit náš semišový otoman vlhkou utěrkou.
Teď jsem spokojená, pořádek musí být!
Mé rozjímání však netrvalo dlouho. Dříve než jsem stihla vyždímat utěrku, ozval se vrzající zvuk. Bylo to tak nezaměnitelné skřípání, že mě přinutilo neprodleně se přemístit k oknu, abych zkontrolovala, kdo se nám brankou na zahradu dobývá.
Na mrazem zhnědlý trávník vstoupila vysoká postava, srdce se mi rozbušilo radostí.
Josef ale nezamířil ke kůlně, kam pokaždé ukládal svůj bicykl. Opřel jej o plot a rychlým krokem pospíchal domů. Okamžitě jsem se vydala ke dveřím.
„Aničko,“ vpadl dovnitř a pevně mě přitiskl na svou hruď. „Jsi v pořádku. Díky Bohu!“
Jeho zrychlený dech i netradiční přivítání mě znejistělo. Nevrátil se domů, protože bylo ve škole málo dětí, jak jsem si původně myslela. Muselo se stát něco nepředvídatelného. Něco hrozného…
„Pojď,“ popadla jsem ho za ruku a v rychlosti mu pomohla se vysvléknout. Když si odložil kabát, usedli jsme naproti sobě ke kuchyňskému stolu.
„Teď mi v poklidu vysvětli, co se děje. Proč jsi přijel ze školy tak brzy?“ Zpytavě jsem se na něj zahleděla a donutila ho tím, aby konečně pozvedl bradu. To, co jsem však spatřila, se mi ani trochu nelíbilo. Byl bledý jako vápno, oči měl smutné a rty se mu nekontrolovatelně třásly. Ihned mě naplnila neblahá předtucha.
„Němci,“ zašeptal. „Němci včera překročili hranice a obsadili největší města. Lojza Tomšů mi to dneska vyprávěl.“
„Která města?“
„Nevím. Určitě i Prahu, ale on mluvil hlavně o Ostravě. Jeho syn Rudolf, který tam žil, se včera v noci sbalil a utekl. Prý to bylo hrozné…“
Píchlo mě u srdce.
Už delší dobu, snad od podzimu loňského roku, jsme žili ve strachu. Německá vojska víc a víc utlačovala okolní státy a ten lotr Hitler získával čím dál větší moc. Doufala jsem, že se nám vyhnou, ale mé přání zůstalo nevyslyšeno.
„Proč Československo? Co od nás chtějí?“ vyřkla jsem své poslední myšlenky nahlas.
„Ne Československo,“ pohladil mě po ruce. „Včerejškem se od nás Slovensko odtrhlo.“
„Pro Kristovy rány! Proč?“
„Netuším,“ pokrčil rameny. „Určitě v tom mají prsty nacisti. Nic se neděje jen tak zbůhdarma.“
Hleděli jsme si zpříma do očí. Manžel v mých hledal útěchu, zatímco já v těch jeho odpovědi.
„Co ti ještě říkal Lojza?“ pídila jsem se po dalších zprávách.
„Všechno se to prý semlelo v podvečer. Němci v dlouhých pláštích a tmavě zelených helmách vtrhli do města. Využili momentu překvapení, lidé se ani nestihli připravit k obraně. Obsadili radnici a policejní ředitelství,“ odmlčel se, aby nabral nový dech. „Měli obrněná auta, mopedy, a dokonce i tanky, Aničko. Umíš si to představit?“
Nešťastně jsem zavrtěla hlavou.
„Po několika hodinách už visely vlajky s hákovým křížem a bílou orlicí naprosto všude.“
„To je příšerné,“ přikryla jsem si ústa dlaní. „Co bude dál?“
„Okupace.“
„Okupace?“
„Řídící Sláma nás poslal z práce domů. Prý se Němci pohybují rychle a obsazují veškerá města v okolí. Je jen otázkou dní, možná hodin, než vyvěsí vlajky i na naší škole. Nechtěl, abychom u toho byli.“
Ztěžka jsem se opřela o dřevěné opěradlo židle. Ruce se mi začaly třást, hlas uvízl v hrdle a mé nitro zaplavil strach. Strach z budoucnosti.
„Jakub už je doma?“ vyzvídal Josef.
„Ano. Přišel po poledni, naobědval se a právě si čte v pokoji.“
„Musíme mu to říct.“
Náhle se ve mně vzedmul mateřský pud. Proč děsit mladého chlapce okolnostmi, které se ho zatím netýkají? Cožpak se celý svět pomátl a všichni přišli o rozum?
„Počkej,“ prosila jsem svého muže. „Řekneme mu to později. Nech ho ještě chvíli svobodně dýchat…“
Kapitola první
Natálie
Rodiče společně s Eliškou stáli u nemocniční postele. Vypadali skoro jako tři sudičky, tři dobré víly přející Šípkové Růžence jen to nejlepší. Akorát si nejsem jistá, jestli měla Růženka otřes mozku, zlomenou ruku a pohmožděná žebra, stejně jako já.
„Jak se cítíš, zlato?“ zeptala se máma ustaraně, zatímco mě hladila po upoceném čele.
Zmateně jsem se na ni podívala a sžívala se přitom s novým prostředím. Nemocniční pokoj byl vcelku obyčejnou místností. Mátově zelený nátěr působil energicky, v oknech visely žaluzie a vedle každé postele stál kovový noční stolek. Jenom bílé povlečení s modrým pruhem na okraji mi připomínalo, kde jsem se ocitla.
Otevřela jsem pusu k jednoduché odpovědi, žaludek se mi ale zhoupl. Následky celkové narkózy se hlásily o slovo.
„Ale jo, dá se to,“ přemohla jsem začínající nevolnost.
„Jsi hrozně bledá,“ povzdechla si máma. „A ty šrámy nad okem…“ Natáhla prsty, aby se jich dotkla, ale já byla rychlejší. Nahmatala jsem hrbolky nad levým obočím. Páni, budu vypadat jak Quasimodo.
„Co jsi na tom kole, prosím tě, vyváděla?“ Táta samozřejmě nezklamal. Místo soucitných projevů hledal moje chyby. Ale tentokrát měl pravdu. Jak se všechno tohle vlastně přihodilo? Nasadila jsem zadumaný výraz a vrátila se zpátky v čase.
Bylo parné letní odpoledne, den jako stvořený k poflakovaní se. Neměla jsem žádné povinnosti, aktivit se nabízelo víc než dost. Nakonec však rozhodnutí provedl osud, nebo spíš příchozí zpráva na messengeru.
Kristýna: Nezajedeme na koupák? Z toho vedra mě snad odvezou.
Já: Super nápad… do půl hoďky jsem tam J.
V rychlosti jsem naházela pár základních věcí do batohu. Osušku, bikiny, opalovací krém a samozřejmě mobil se sluchátky. Nasadila jsem si tmavé sluneční brýle, vytáhla kolo, svůj nejvýkonnější dopravní prostředek, a šlápla do pedálů.
Asfaltka byla rozpálená tak, že z ní horko doslova sálalo a odporně páchla dehtem. Snažila jsem se být rychlá, zvládnout cestu v rekordním čase, zdržovaly mě ale vibrace z kapsy. Zvolnila jsem tempo, abych Kristýně napsala odpověď, když jsem najednou zpanikařila. Namísto rovné cesty, na kterou jsem byla odjakživa zvyklá, se přede mnou tyčil zátaras.
„Do háje!!!“ stihla jsem ještě vykřiknout před prudkým škubnutím řídítky. Vyhnula jsem se tak dřevěné překážce, ale narazila rovnou do vedlejšího sloupu. Dvojité salto bylo nevyhnutelným následkem.
Černota se s narůstající bolestí protrhávala. Přede mnou se objevila rozmazaná postava.
„Jsi celá?“ přiklekl si ke mně vyděšený kolemjdoucí. „Můžeš se postavit? Bolí tě něco?“ Jeho strnulý výraz v obličeji vypovídal o šoku.
Chtěla jsem mu odpovědět, popsat šílené bolesti, z pusy jsem však nedostala jediné srozumitelné slovo. Jazyk mi zdřevěněl, v krku se hromadily sliny a to, čeho jsem byla maximálně schopná, byl hystericky řev.
Můj zachránce nelenil. Popadl mě do náruče, nasoukal na zadní sedadlo svého auta a řítil se neuvěřitelnou rychlostí do nemocnice. Tam mi konečně poskytli úlevu v podobě utišujících léků.
„Naty, posloucháš nás vůbec?“
Tátův hlas mě vrátil do reality.
„Kde je ten zachránce?“ zeptala jsem se nečekaně mamky.
„Který?“
„No přece ten, co mě sem přivezl.“
„Neměla by ses raději starat o své zdraví?“ vmíchal se do hovoru opět táta. Mamka se na něj zamračila. Měla jsem ji přečtenou. Vyžadovala po něm láskyplná gesta, žádné výtky ani rodičovská domlouvání. Teď ne! Nařizovala mu mlčenlivým pohledem.
„Zase odjel, zlato. Nebylo nutné, aby zůstával.“
„A dali jste mu nějakou odměnu?“
„Odměnu?“ tentokrát se neudržela má sestra Eliška a vyprskla smíchy. „Nejsi už trochu zblbnutá z těch amerických filmů?“
„Náhodou by to bylo parádní gesto.“ Naoko jsem se urazila, v duchu jí ale dávala za pravdu. Byla to pěkná pitomost. To jsem celá já. Pusa dobíhala do cílové rovinky, zatímco hlava pokulhávala na startovní čáře.
„Můžeme se zeptat na vrátnici, třeba tam budou mít pánovy údaje,“ mamka se mi snažila za každou cenu zavděčit. Na jednu stranu mi to lichotilo, na druhou jsem nechtěla obtěžovat ostatní. Raději jsem proto ledabyle mávla rukou a hodila to za hlavu.
Debata se stočila jinam. Rodiče mi úzkostlivě vyprávěli, jak se o nehodě dozvěděli a ihned běželi za mnou. Eliška je poslouchala, občas chápavě přikývla, a nakonec přidala svoji část příběhu. A já? Vnímala jsem všechny tak napůl. Ostrá řezavá bolest ruky mi totiž pekelně drásala nervy.
Po chvilce se objevila lékařka. Tipovala bych ji na čerstvě promovanou medičku a modlila se v její úspěšné studium. Snad ví, co dělá.
„Jak se vám daří?“ snažila se nás okouzlit hollywoodským úsměvem. „Máte bolesti?“
Okamžitě jsem přikývla a zkřivila tvář do nepřirozené grimasy.
„No jo, analgetika pomalu ztrácejí účinek. Další ale dostanete až za dvě hodiny.“
Krása! Nic lepšího jsem si nemohla přát.
„Můžete mi ale věřit, že je bolest tlumená. Oproti normální, bez utišujících prášků, asi poloviční. Musíte být statečná a vydržet.“
Nikdo mi nebude nařizovat, co musím! Vzedmula se ve mně vlna vzteku. To já tady ležím a cítím se mizerně, ne ty! Nejraději bych na ni vyplázla jazyk. Akorát jsem se bála, že pak už utišující léky neuvidím.
„Je to vážné, paní doktorko?“ mámina starost byla neuvěřitelná.
„Nemusíte se bát, paní Novotná. Natálka bude v pořádku.“
Natálka?! To tady ještě scházelo. Takhle mi neříká ani senilní babička.
„Utrpěla sice otřes mozku a má pár pohmožděných žeber, není ale v ohrožení života. Operace dopadla dobře, i když přiznávám, že nám dala zabrat. Otevřená fraktura loketní kosti není žádná banalita.“
„A co dál?“ do hovoru se zapojil také táta. „Jak bude probíhat léčba?“
„Podívejte, vaše dcera má za sebou komplikovanou operaci, při níž jsme dali do pořádku kosti. Teď má na sobě dlahu fixovanou obinadly, aby se k ráně pohodlně dostaly sestřičky. Ty budou každé ráno kontrolovat zavedené drény, popřípadě hnisání. Pokud vše půjde hladce, za chvilku vyfasuje sádru, se kterou už bude moci jít domů.“
Táta vypadal spokojeně. Vrásky z jeho čela se vytratily a pokřivená linka úst se vrátila do normálu. Zato mně se z toho točila hlava kolem. Drény? Srovnané kosti? Hnisání??? Pane Bože, snad ze mě nebude kripl?! A co ta sádra, vždyť je léto?!
„Jak dlouho bude v nemocnici?“
„To je náročná otázka, pane Novotný,“ zamrkala na něj umělými řasami. „Předpokládaná hospitalizace se může lišit. Každý člověk to zvládá jinak, a proto i každé zotavování je jinak dlouhé. Pokud ale budu optimistkou, poleží si u nás týden až dva.“
Týden až dva? To jako vážně? V nitru mi padl obří šutr do slabin. Proč to rovnou nezaokrouhlit na celé léto?!
„Tím to ale samozřejmě nekončí. Se sádrou stráví minimálně šest týdnů a poté budou následovat pravidelné rehabilitace.“
Řekla jsem šutr? Oprava. Myslela jsem celou lavinu kamenů! Pápá, prázdniny, pápá, sportování nebo koupání, pápá, moje sebevědomí. Mám totálně podělané léto.
„Nebuď smutná, mohlo to dopadnout hůř,“ utěšovala mě lékařka, aniž by si uvědomila, že plynule přešla na tykání.
„Jo, jedině, že by mi tu ruku amputovali.“
„Naty!“ máma si zděšeně zakryla pusu.
„I to se někdy stává,“ ujistila nás doktorka.
Jako bys ty za sebou měla milión amputací a komplikovaných operací. Propalovala jsem ji laserovým pohledem.
Naštěstí její přítomnosti už nebylo zapotřebí. Zaklapla desky, rozloučila se a důležitě odkráčela z pokoje na chodbu. Po jejím odchodu nastalo loučení i s rodinou. Ani mi to nevadilo. Byla jsem unavená, a hlavně doběla rozčílená. Nechtěla jsem se na ně přihlouple usmívat, zatímco mi vevnitř explodovala atomovka. Zběžně jsem nadiktovala ségře seznam věcí, otočila se na bok, a dříve, než za sebou stihli zavřít dveře, jsem spokojeně oddychovala. Aspoň že v tom spánku může člověk naplno vypnout.
***
Probudila jsem se po dvou hodinách. Sluníčko právě zapadalo za svůj horizont, střídání dne a noci bylo však to poslední, co by mě zajímalo. Trápilo mě jediné – o slovo se hlásící močový měchýř.
Můžu si na záchod skočit bez doprovodu sestřičky? Risknu to. Jsem svéprávná a s nohama nic nemám. S tím skákáním to ale nebudu přehánět.
Nejprve jsem se posadila a spustila nohy na studené lino. Brrr, musím napsat Elišce o papuče, na ty jsem úplně zapomněla.
Po prvotním postavení to se mnou pěkně zacloumalo. Nohy se mi třásly oslabením, zátylek trápily tupé údery a poraněná ruka žadonila o pauzu. Každým pohybem vysílala do mého mozku gejzír hvězdiček, který mi pak tančil v kruhu před očima.
Vybalancovala jsem nerovnováhu, sebrala zbytky sil a poté se pomalými, vůbec ne ladnými pohyby dosunula do koupelny. Díky bohu, že byla součástí tohoto pokoje. Mohla jsem si gratulovat, že nemusím na chodbu.
Po vykonání neodkladného jsem si opláchla ruce a zhlédla svůj odraz v zrcadle. To, co jsem spatřila, nebylo dvakrát povzbudivé. Od nehody uteklo sotva pár hodin, přesto jsem vypadala úplně jinak. Mé vlasy, pýcha mého zevnějšku, byly splihlé, mastné a mezi konečky se zdržovaly zaschlé chuchvalce sražené krve. Oči rámovaly temné kruhy, nad pravým obočím se zřetelně rýsovala krvavá jizva a všude samá boule. Nevěřila jsem tomu, co vidím.
Přitom zevnějšek byl pro mě obzvlášť důležitý. Přirozená kaštanová barva podtrhávala dokonalost mého střihu do podkovy. Sice už nefrčela tak jako kdysi, nicméně mě ani módní trendy nedokopaly ke změně. Nosila jsem ji už od základky, a i přesto že bych to nikdy nepřiznala nahlas, mohl za to spolužák Petr Řezníček, idol celé školy. Po jeho pochvale jsem si nechávala podkovu zastřihávat pravidelně a nedbala přitom Eliščiných rad, ať vyzkouším něco nového.
Při zpáteční cestě do postele se najednou otevřely dveře. Stála v nich sestřička tlačící vozík s korpulentní babičkou.
„Co tady vyvádíte? Proč neležíte?“ otázala se zdravotnice ihned, co vstoupila do dveří.
S rozpačitým výrazem přistiženého dítěte jsem jí odpověděla: „Potřebovala jsem na záchod.“
„Neměla byste vstávat. Utrpěla jste velkou ztrátu krve a máte otřes mozku. Pokud cokoli potřebujete, stačí zazvonit. Rádi vám pomůžeme.“
Sestřička byla přísná, vyzařovala z ní ale dobrota. Pokusila jsem se proto o úsměv.
„Chce to čas a trpělivost. Za chvilku se situace obrátí, bude jenom líp. Uvidíte.“ Ponechala babi svému osudu, pomohla mi zpátky do peřin a střelhbitě se vrátila k ní.
„Odteď tady budete mít společnost,“ kývla směrem ke stařence. „Aspoň nebudete sama a můžete být ráda, že na dětském právě malují. Jinak byste skončila mezi pětiletými pacienty, čímž byste přišla o všechnu zábavu.“
Zábavu?! O tom silně pochybuju. Kdybych tady měla spolužáky, Kristýnu nebo ségru budiž, s touhle babi ale těžko. Snad nebude chrápat a naříkat bolestí.
Sestřička se mezitím pustila do díla. Zručně paní nadzvedla, přehoupla ji na lůžko, a nezapomněla ani natřást její polštář. Když za sebou zavřela dveře, pokusila se sousedka převrátit na bok. Vypadala u toho jako řeckořímský zápasník bojující s peřinou a vlastní vahou zároveň.
„Můžu vám nějak pomoct? Mám sestru zavolat zpátky?“
„Ale,“ zhluboka se nadechla. „To by nade mnou museli stát celej den. Už tak se naotravuju dost.“ Zaťala zuby, bojovala, ale její mise byla neúspěšná. Okamžik poté, co se smířila s prohrou, si přitáhla peřinu až pod bradu a vytuhla.
Kapitola druhá
Natálie
Slibovaná zábava vypukla hned dalšího dne zrána. Byla neděle. Obvyklé víkendové lenošení se však nekonalo. Místo samovolného procitnutí vrazily pár minut po šesté do pokoje dvě sestřičky. Nemohla jsem se vzpamatovat a pochopit, proč neležím ve vlastním pokoji, zdravotnice mě ale ihned obeznámily s fakty.
„Dobré ráno,“ švitořily vesele jedna přes druhou. „Jsme tady kvůli převazům, slečno Novotná.“
Mladší z nich popadla gázu a předvedla bravurní výměnu. Druhá mezitím zapisovala údaje do připraveného archu a chrlila na mě záplavu informací.
„Za hodinu bude snídaně. Až budete s jídlem hotové,“ obrátila se i na mou sousedku, „nechte nádobí na stole. Vy, paní Kratochvílová, nevstávejte, všechno má svůj čas a do té doby vám pomůžeme. Pak se připravte na vizitu, ta bývá většinou po deváté.“
Nejen, že jsem měla pořád slepené oči, ale mozek nechtěl přijmout ani polovinu těch informací. Tohle není žádná nemocnice! Dokonalé vězení s milióny příkazy a buzerací.
Jejich návštěva netrvala dlouho, stejně rychle jak přišly, tak i odešly. Kdyby mi nezakručelo v břiše, myslela bych si, že se jednalo o bláznivý sen.
Když jsem se vyštrachala z postele, skočila si i přes včerejší zákazy do koupelny a vrátila se zpět, s radostí jsem si uvědomila, že je bolest o něco mírnější. Při každém pohybu jsem cítila v ruce pěkně hluboký střep, přesto mrákoty a nevolnost pominuly. Alespoň prozatím…
Jako by však zábavy pro dnešek nestačilo, čekalo mě další nemilé překvapení. Když jsem se pokusila připojit k wifi, vyskočila na displeji telefonu chyba. Hrůzostrašné okno s tmavým podbarvením, a ještě černější zprávou – ERROR: chyba sítě.
Bože, doufám, že je to jen krátká porucha, přála jsem si vroucně a už asi podesáté rozklikla ikonu s internetovým prohlížečem. Opět marně. Dokážu oželet nemocniční selfie, Facebook s Instagramem i dočasnou ztrátu horoskopů, ale co Libor? Určitě umírá strachy, proč se tak dlouho neozývám.
Napsala jsem mu alespoň SMS a doufala, že tahle noční můra brzy skončí.
***
Na snídani jsme vyfasovaly suchou bulku s plátkem sýru. Hotový interhotel.
„To je kvůli tej narkóze,“ vysvětlovala babi. Aby nemusela vstávat, přinesla jsem jí talíř až pod nos. Stejně už jsem byla na nohou.
„Děkuji ti, jsi učiněný poklad,“ usmála se na mě vlídně.
Tak to by bylo, dobré skutky si pro dnešek odškrtávám. Moje ego se vítězoslavně naparovalo, přesto nebylo úplně spokojené. Toužilo se o téhle záhadné dámě dozvědět víc. Proč je tady? Jak si nohu poranila a kolik je jí vlastně let? Změřila jsem si ji zkoumavým pohledem.
Nebyla to typická pohádková babička, spíš pořádná herdekbaba. Vypovídal o tom její vzhled, ale i přehnaná gesta. Když se zamračila, napadlo mě, že musí začít pršet. Když mávla rukou, přizabila by deset much a její dvojitý podbradek mě bude strašit ještě po smrti. Na druhou stranu, jak prorokovala zdravotnice, jsem byla ráda, že netrpím samotou.
Pár minut po deváté dorazil doktor za doprovodu dvou studentů. Mediky jsem rozeznala ihned. Nejen, že měli odlišnou barvu blůzy, ale i srandovní notýsky, do kterých si neustále zapisovali poznámky. Začali u mé postele.
„Tak, co to tady máme?“ studoval doktor mé spisy a mezitím si neustále posouval padající brýle zpět na nos. Občas se zapomněl, četl bez nich, takže mě automaticky napadlo, že je v podstatě nepotřebuje.
„Jak se cítíte, slečno Novotná? Nějaké změny?“
Řekla jsem mu o pulzující bolesti v ruce a zároveň pochválila odeznění mrákot a nevolností. Doktor se tvářil spokojeně. Očividně byla migréna součást uzdravování, takže pronesl ke studentům, že stav je stabilizovaný a vyvíjí se více než slibně. Poté se obrátil k babi.
„Paní Kratochvílová, co s vámi? Zlomenina krčku stehenní kosti, aha aha…“ četl nahlas z jejích spisů. „Operace proběhla bez komplikací, krevní ztráta dorovnána, hlášení z JIP v normálu. Vypadá to dobře.“
Babča ho celou dobu poslouchala a přikyvovala současně s tím, co říkal.
„Jak dlouho jste na JIP byla? Máte bolesti?“ chrlil dotazy jeden za druhým.
„Asi den, nevím. Hodně jsem toho naspala.“
„A co ty bolesti? Jsou snesitelné?“
„Jak kdy. Když přestanou působit prášky, je to hroší. Ale nestěžuju si.“
„V pořádku, paní Kratochvílová. Co bolí, to sílí.“ Okamžik nato jí zkontroloval ránu. „Vidíte to?“ otočil se ke studentům. „Otok se trochu zhoršil, je potřeba ho převázat. Pak doneste berle, brzy se budou hodit,“ rozdal úkoly a měl se k odchodu. Ještě předtím, než však nahmatal mosaznou kliku dveří, střelil nadobroučkovým pohledem po našich pelestích. „Jo, a přineste jim konečně ty cedulky, kdo se v tom má potom vyznat?“ zavrčel a zavřel za sebou.
Studenti pracovali v tichosti. Jeden odskočil na sesternu pro předpřipravené kartičky s našimi údaji, zatímco druhý měnil obvazy. Babi jen usykávala bolestí.
„Berle přinese sestřička po obědě,“ rozloučili se s námi.
Nastal klid.
Tak takhle to je, zlomenina krčku stehenní kosti. Auvajs, to muselo bolet. I když já nemám co říkat.
„Jak se vám to stalo?“ neukočírovala jsem vlastní zvědavost.
„Kvaltovala jsem do sklepa pro brambory, a přitom si nerozsvítila. Kdo mohl čuchat, že mi tam zeťák nechal pod nohama kýbl s vodou?“ zamračila se na zmrzačenou nohu. „Teď mi bude doma stát robota a nikdo se toho nechytí.“
Absolutně jsem netušila, jak ji utěšit. Co se v takové chvíli říká? Nadávat na zeťáka, nebo ji litovat? Tvářila jsem se proto nezúčastněně a zkoumala její cedulku.
Hedvika Kratochvílová – ročník 1938 – zlomenina krčku stehenní kosti
Hedvika? Co je to za jméno? Málem jsem vyprskla smíchy, když se najednou ozvalo mňoukání, signalizace příchozí zprávy.
Libor: To je mi líto, puso. Musíš dávat větší pozor. Snad to bude brzy OK. Já dneska odjíždím s bandou na ten čundr, ale neboj, do středy jsem zpátky. Posílám pusu.
Aha… To je jako celé? Žádné miluju tě? Brzy zavolám? Mám o tebe strach?
Byla jsem z jeho zprávy v rozpacích. Na jednu stranu jsem ho chápala, na druhou měla vztek.
Snad by ho neubylo, kdyby mi zavolal?! To samé si ale mohl říct i on. Vždyť vlastně nemůže vědět, kdy máme vizity, s kým jsem na pokoji nebo kdy spím. Dává to logiku.
Pomyšlení na čundr mě ale zabolelo. Mělo to být naše první společné stanování, naše první dovolená. Měli jsme vytvořený dokonalý plán. Zakotvíme na Vranově, budeme se poflakovat, opečeme buřty nebo podnikneme závody v plavání. To bych ale nesměla ležet tady…
V hlavě mi však kromě nenaplněných snů blikal otazník. On pojede na čundr beze mě? Přece jsem si nemohla myslet, že zůstane doma?! Nebo mohla?
***
Seznámili jsme se v zimě, několik měsíců po mém nástupu na obchodku. Ve škole jsme se potkávali jen zřídka, patřil totiž ke čtvrťákům, takže měl jiný rozvrh, a především neustálý doprovod kamarádů. Přesto bych i o půlnoci dokázala popsat, jak vypadá. Zdávalo se mi o něm v noci i při nudných hodinách vyučování. Do sešitů jsem bezmyšlenkovitě kreslila jeho karikatury a neustále ho sledovala na netu. Moje představy byly však na míle vzdálené realitě. Neměla jsem dostatek kuráže, abych ho oslovila, vyslyšela mě proto asi sama nebesa. Potkali jsme se totiž jednoho dne na sjezdovce.
Stála jsem zrovna v řadě na vlek, když mě ohodila sprška sněhu. Plánovala jsem toho „namachrovaného“ týpka pořádně uzemnit, když si ale sundal brýle, země se otřásla v základech. Koukaly na mě ty nejkrásnějších oči, o kterých se mi tolikrát zdálo ve snech.
„Ahoj, my se známe, že jo?“ Vypadalo to skoro, jako by se potkali dva staří známí. Obdivovala jsem jeho troufalost.
„Asi jo, chodíme na stejnou školu. Myslím…“
„Přesně,“ přikývl a protlačil se přitom mezi dvěma vyjukanými školáčky.
„Předbíhat se nemá!“ vztekal se jeden z nich.
„To není předbíhání, kámoška mi držela místo,“ zchladil ho a objal mě kolem ramen. Bylo to sice neohrabané, zároveň ale boží. Hodil si hůlky do jedné ruky a vrhl se na mě s takovou vervou, až jsme se málem skáceli. Vůbec mi to ale nevadilo. Naopak. Byla jsem nejšťastnější lyžařkou na sjezdovce.
Po nudném čekání, kdy jsme oba zaraženě mlčeli, přišla řada s vlekem i na nás. Ani jsme se nemuseli domlouvat a nasedli na jednu kotvu. Sluneční paprsky se odrážely od sněžného povrchu a já pomalu přestávala dýchat. Nejen, že mě oslovil můj vyvolený, ale dokonce spolu jedeme na kopec. Tohle mi holky neuvěří.
„Tak co, dáme si závody dolů?“ prohlásil sebejistě na vrcholku.
„Že váháš.“ Využila jsem momentu překvapení a s obratným skokem se vrhla mezi ostatní. Vykašlala jsem se na pracně naučené obloučky a svištěla rovnou k cíli. Vítr mě šlehal do tváří, nohy brněly, ale všechny nepříjemnosti se mi vyplatily. I když byl Libor zdatnější jezdec, dorazili jsme do cíle současně.
„Na holku to nebylo vůbec špatný.“
„Pche, jezdím lépe než kdejaký kluk.“
„Pozor, máme tady druhou Ledeckou.“
Tohle rýpnutí jsem nenechala být. Odměnila jsem ho sněhovou koulí přímo do hrudníku, čímž vypukla sněhová bitva. A nejenom ta. Následující hodinu jsme strávili společně, sjeli ještě několikrát kopec, dali si teplý čaj, a nakonec zamířili na oběd do protilehlé restaurace. Tam jsem se dozvěděla, že plánuje jít na práva, bydlí na druhém konci města a nemá sourozence. A v samotném závěru mě pozval na rande.
Nemohlo to dopadnout lépe. Z jednoho odpoledne se vyvrbil půlroční vztah a jestli to byl jen efekt růžových brýlí, jak s oblibou říkával táta, tak aťsi. Byla jsem zamilovaná až po uši a byly to moje růžové brýle!
***
Po obědě dorazila na návštěvu mamka s Eliškou.
„Tak co, Ušáku, zvládáš to?“
„Mamiii, neříkej mi tak!“ Tuhle přezdívku jsem odjakživa nesnášela. Vznikla už dávno, na základě mých odstátých uších, čímž se zpečetil můj osud. Těžko někomu vysvětlím, aby nepoužíval sto let zažité zvyklosti.
„Dobře, tak se nerozčiluj,“ snažila se mi snížit tlak a raději se vrhla na vybalování věcí. Obří cestovní vak obsahoval vše, po čem mé srdce toužilo, a dokonce i něco navíc. Banány, džusy nebo sladkosti. Mňam.
Po chvilce mamka odešla pro kafe, takže jsme s Eliškou osaměly a mohly si užít klidného holčičího tlachání.
„Co Libor, ví, že jsi tady?“
„Jasně, dneska mi poslal SMS.“ Podala jsem jí telefon s názornou ukázkou.
„Aha, a to pojede na čundr bez tebe?“
„Proč by ne?“
„Co takhle se starostlivostí navštěvovat svoji holku a zůstat raději doma? Aby ti to nepřišlo třeba líto.“
Ne, ne, ne! Tímhle směrem jsem se rozhodně vydat nechtěla. Měla jsem ségru opravdu ráda, akorát mě občas štvala. Ten její zpropadený nadhled… Říkala mi, že se musím naučit číst mezi řádky, rozeznat plané sliby od skutečných a prokouknout faleš. Jako kdyby ona, o pouhé dva roky starší, měla za sebou nespočet vztahů.
„Taky si potřebuje oddychnout.“
„Jo, asi jako naposled při těch plaveckých závodech. Prosila jsi ho, ať dorazí, že ti na tom fakt záleží, ale mistr se potřeboval zrelaxovat před maturou. Kam že to šel? Do kina?“
Žaludek mi sevřela kovová pěst. To už by stačilo! Jedna věc je, když mu vysílám imaginární výčitky sama, nikdo jiný se ale do něj navážet nebude.
„Přibrzdi, jsi na tenkém ledě,“ varovala jsem ji.
„Pravda se slyší nejhůř, co?“
„Božínku, měl toho hodně. Šprtání, přípravu k přijímačkám a do toho moje závody. Samé povinnosti, žádná zábava.“
„Nevěděla jsem, že se považuješ za povinnost.“
Byla hrozná, chtělo se mi brečet i křičet zároveň. Nejraději bych ji vyhodila z pokoje ven, neměla jsem ale nikoho, kdo by mě pak chodil navštěvovat. Zkroušeně jsem odvrátila hlavu stranou a pevně semkla rty. Naše debata právě skončila…
Eliška je hlavička, nemusela jsem jí napovídat, aby obrátila list a začala s něčím novým. Smířlivě mě chytla za ruku, vložila do ní čokoládovou tyčinku a zeptala se: „Co oběd. Vaří tady dobře?“
Neodpověděla jsem, pořád ve mně bublal vztek.
Naštěstí v tu stejnou chvíli dorazila máma. Přinesla dva kelímky s kávou a jeden s čokoládou. Hřejivá instantní tekutina teď sakra bodla. Opatrně jsem se napila a slastně přivřela oči. Přeslazený nápoj byl boží. Nebojácně rozcupoval moje temné myšlenky a naladil raněné nitro na příjemnou notu. Nakonec byl zbytek návštěvy, možná i díky kalorické bombě, celkem fajn.
Po jejich odchodu na mě však dosedl splín. Co když má Eliška pravdu? Co když si mě Libor dostatečně neváží? Třeba se mnou tráví čas jen pro zábavu… Nechtěla jsem si malovat svatbu, děti nebo společné bydlení, na to všechno byl ještě čas, ale viděla jsem ho po svém boku i v budoucnu. Že by to bral jinak?
„Nad čím furt přemýšlíš, děvče?“ vytrhla mě z úvah babi.
„Jen tak,“ vzdychla jsem si.
„Ten rozhovor se sestrou nebyl úplně příjemný, ale někdy má holt starší sourozenec pod čepicí.“
„Myslela jsem, že spíte.“
„Hulákaly jste jak na lesy. Nešlo to přeslechnout.“
Krása. Takže teď mě čeká druhé kolo obhajování. Akorát si nejsem jistá, jestli na něj mám dostatek síly.
„Libor ale není takový. Má mě rád.“
„To se dá vždycinky lehce poznat. Především pak z jeho projevů,“ pohladila nažehlený cíp povlečení. Vypadala, jako by se nevědomky vrátila v čase.
„Projevů? Tím myslíte, jestli mi dává dárky nebo nezapomíná na květiny?“ Nahrála mi na smeč, v tomhle byl Libor nepřekonatelný. V začátcích vztahu jsem od něj dostávala každý týden růži. Jeho rituál trval přesně tři měsíce a já se zamilovala rychleji, než jsem vlastně chtěla. V poslední době sice ubral na kvantitě, přesto si každou chvilku vzpomněl.
„Propána, to je jako z nějakého biografu. Ani v Casablance to nebylo tak laciné.“
„Vždyť jste chtěla příklady projevů.“
„Ano, ale ne tyhle.“
Kdo tomu má potom rozumět?
„Opravdový projev se pozná, když myslíš na svého milého více než na sebe. Když někdo za tebe položí život, nebo se tě naopak vzdá jen pro tvé dobro.“
Ahaaa, vždyť je to jednoduché jako facka. Stačí, aby se pro mě Libor obětoval, a všechno bude vyřešeno. Že mě to nenapadlo dřív, taková kravina. Nežijeme přece ve středověku!
„Mluvíte, jako byste spolkla knihu,“ vypálila jsem od boku. Až pohled na její zúžené zornice mi prozradil, že jsem to přepískla.
„Jenom nebuď drzá. Ta tvoje nevymáchaná pusa by tě jednou mohla přivést do pěkný šlamastyky.“
„Promiňte,“ začervenala jsem se.
„Abys neřekla, že tady kydám bláboly, povím ti jeden příběh. Není sice můj, ale stal se mé sestře Evě. I když je o patnáct lest starší a já tou dobou byla úplné mimino, slyšela jsem ho už tolikráte, že ti ho popíšu do těch nejvěrnějších detailů.“
Sice jsem nechápala proč, co mi příběh přinese, ale když to muselo být, byla jsem jedno velké ucho.
Upřela oči někam do dálky a zamyslela se. Potom se jí na tváři objevilo mírné pousmání a začala vyprávět.
„Začnu dnem, kdy se Evě obrátil svět vzhůru nohama. Byl zrovna červenec, lidi se potili vedrem i náporem Němčourů a maminka toho dne…“
Kapitola třetí
Eva
…pekla jako obvykle chléb.
„Už je rozhodnuto, Evi. Zítra odjíždíš.“ Utřela si ruce do špinavé zástěry, aniž by se zdržela s jejich oplachováním a ihned pokračovala v hnětení těsta.
Dveře pokoje se s trhnutím otevřely a dovnitř vběhli Lojzík s Pavlem jako jedno velké tornádo. Maminka se na ně zamračila, přičemž spustila lavinu výčitek: „Jak myslíte, že mi to těsto vykyne, když děláte neustálý průvan?“
Chlapci věděli, že se prohřešili, chléb se u nás pekl co druhý den, ale nechali se unést hrou. Usedli proto na dřevěnou podlahu, do ruky vzali každý jednu z galoší a drhli ji tak dlouho, až se z nich kouřilo. Heduška se mezi nimi batolila a přitom se usmívala na svého dřevěného koníka. Byla to jediná hračka, kterou měla. Zdědila ji po nás, a byť byla sedmnáct let stará, stále byla hezká.
Bylo nás pět sourozenců. Já, tři bratři, všichni školou povinní, a Hedvika, roční batole. I když jsme byli všichni ještě děti, museli jsme se nadobro vzdát nevinných her. Místo toho nás čekaly povinnosti. A jelikož byl právě červenec, práce bylo až nad hlavu.
„Já ale nechci odjet, patřím sem k vám.“
„Je to nutné a důležité pro tvé dobro. Budeš tam v bezpečí.“
„Spolu to zvládneme, pomůžu ti,“ chytila jsem maminčin rukáv s nevyslovenou prosbou v očích. „Nastoupím do textilky, platy mají hezké a využiju alespoň naučené dovednosti.“
„Neplácej hlouposti. K šití by ses nikdy nedostala. Jediné, co by tě tam čekalo, jsou krvavé mozoly, bolavá záda a směšná almužna.“
Věděla jsem, že má pravdu. Dennodenně bych štupovala díry, přišívala záplaty nebo zatloukala podpatky. Oprava oděvů byla totiž v poslední době to jediné, co textilka nabízela. Na samotné šití nebyly peníze, průmysl se přizpůsobil válce podobně jako všechno ostatní.
I když jsem byla vyučená švadlena a před měsícem ukončila své dvouleté studium, nebylo to nic platné. Mohla jsem být ráda, že po březnové okupaci nechali Němci naši školu vůbec otevřenou. Jiní takové štěstí neměli.
„Nikdy jsem nebyla dál než ve vedlejším městě. Určitě se ve světě sama ztratím,“ vznesla jsem poslední námitku, která by mohla maminku obměkčit.
„Už dost, Evo! Toto je mé poslední slovo.“ Přikryla těsto látkovou utěrkou a odnesla ho do ložnice. Tam v teple péřových duchen vždycky nejlépe nakynulo.
Měla jsem svůj osud zpečetěný.
Co si mám zabalit? Budu potřebovat svetr či kamaše? A koho tam potkám? Přemítala jsem v duchu.
Mělo mě to napadnout hned. Maminka si nikdy nebrala sváteční šaty ve všední den a včera neděle rozhodně nebyla. Když se poté vrátila, posadily jsme se ke kuchyňskému stolu, kde mi sdělila, že se sešla s jedním ze svých bývalých spolužáků.
„Vždyť je to Němec!“
Rodiče žili ve smíšeném manželství. Tatínek byl Čech, ona Němka. Jelikož ale dlouhodobě žila na území Československa, nebyl na ní původ znát. Mluvila plynule česky, přizpůsobila se místním zvyklostem a o rodných končinách skoro nemluvila. Nerozuměla jsem však tomu, proč by se měla s Němci právě teď bratříčkovat.
„Ano, to je,“ souhlasila. „A proto má i v Protektorátu velký vliv. Sehnala jsem ti tak místo.“
„Místo?“
„Ano. V Opatrovně svatého Luciána.“
„V sirotčinci?“ Její oznámení mě opravdu překvapilo. Díky mladším sourozencům jsem nasbírala nespočet mateřských zkušeností, přesto byl sirotčinec posledním místem, kam bych chtěla.
„Je to skvělá práce. Budeš mít jídlo, střechu nad hlavou a slušný plat. Ten potřebujeme jako sůl.“
Samozřejmě, všechno se točilo kolem peněz. Když byl táta ještě doma, nebyli jsme bohatí, ale ani chudí. Poté co odjel, všechno se změnilo… Maminka večer co večer přepočítávala zbylé koruny na jídlo a činži, a i přesto, že jí peníze posílal pravidelně, nezbývalo naprosto nic. Kolikrát si musela ještě půjčit.
„Počkej, říkala jsi střechu nad hlavou?“ došlo mi v okamžiku.
„Ano, Opatrovna je až ve Lhotě.“
„Cože? Vždyť je to desítky kilometrů daleko?“
„Taky nepůjdeš pěšky, pojedeš vlakem.“
„To ale znamená…“ Svět se zatočil dokola. Půjdu z domova. Nadobro!
„Já tady s dětmi stejně nezůstanu.“ Pohladila hladký povrch stolu, jako by se s ním loučila. „Nemám na placení činže, odstěhujeme se k babičce, psala jsem jí o tom v dopise.“
Představila jsem si dřevěnici prarodičů. Dva pokojíčky, jedna kuchyň a záchod na zahradě. K tomu dva hektary zemědělské půdy, chlév s dobytkem a stodola napěchovaná voňavým senem. Milovala jsem to tam!
„Pojedu s vámi. Pomůžu dědovi na poli, postarám se o zvířata a spát můžu klidně ve stodole. Stejně je léto.“
„Ne, Evi. Tohle vše budu dělat sama. Babička mi pomůže s dětmi, čímž ušetřím čas a především peníze. Přesto potřebuji, abys šla pracovat. Tatínkovy příspěvky nám nestačí.“
Nebylo co dodat. Jednak jsem k mamince chovala úctu a také nebylo patřičné, abych se s ní přela. Popřála jsem jí tedy dobrou noc a ulehla do společného pokoje k ostatním dětem.
Kluci už tvrdě spali, nevědomi si toho, co je čeká. A možná to tak bylo i lepší.
Rozhrnula jsem závěsy a otevřela okno nad svou postelí, čímž dovnitř pronikl měsíční svit. Opatrně jsem položila hlavu na polštář a utřela si první slzu kutálející se mi po tváři. Nechtěla jsem plakat, city si ale nedaly poručit.
Kdyby táta zůstal doma, nemuseli bychom řešit nic podobného. Myšlenky si klestily cestu mou hlavou. Když byl ale jako letec povolán do Polska – ne, nebyl povolán! Srdce s rozumem se pustily do roztržky. Odešel sám. Hrdinně běžel mezi prvními bojovat za svou čest i vlast. Nikoho se neptal, nebral na nás ohledy a poté, co mu maminka zabalila věci, za ním nadobro zavřela dveře. Teď z toho má akorát trápení. Krom poslední informace, že z Polska míří do Francie, jako by se po něm slehla zem.
Takhle nikdy nedopadnu! Nesmím, zapřísahávala jsem se v duchu. Potkám skutečnou lásku. Člověka, který mi bude rozumět, naslouchat a chápat mě. Někoho s duší otevřenou, žádného pokrytce. Závěrečná myšlenka byla na rozhraní reality a říše snů. Poté už dorazilo jen samotné snění.
***
Ráno jsem vstávala s předstihem. Nejen, že mě čekala příprava snídaně, jak tomu bylo zvykem, ale musela jsem si i zabalit. Po obléknutí kárované sukně áčkového střihu, lakovaných střevíčků a prodyšné blůzy jsem otevřela hnědý potlučený kufr. Do něj jsem naskládala vše důležité. Pár kousků oblečení, hřeben, mýdlo, jednu froté osušku a zarámovanou fotografii z obývacího pokoje.
S poslední složenou věcí vstoupila do ložnice maminka. Držela v ruce svoje jediné kašmírové punčochy.
„Na, vezmi si je. Určitě přijde den, kdy budeš potřebovat udělat parádu.“
Zmateně jsem se na ně zahleděla a místo vděku projevila nepochopení.
„Vždyť je léto!“
„Ani nevíš jak a bude tu podzim.“
„Ty myslíš, že se do té doby neuvidíme?“ zděsila jsem se.
„Vlak něco stojí, Evi. Nemůžeš trajdat sem a tam, jak se ti zlíbí. A mimo jiné jedeš do práce, ne na dovolenou.“
„Takže se nesmíme vídat vůbec?“ Právě jsem okusila, jak chutná zoufalství.
„Napadlo mě, že by bylo hezké potkat se o Vánocích. Možná dorazí i tatínek,“ zadívala se toužebně do dáli. Její sentimentální chvilka mě však nedojala.
„To je ale až za čtyři měsíce?“
Mamince došla trpělivost. „Já už nevím, tobě se člověk nezavděčí! Sehnala jsem ti práci, nenutím tě do textilky, a ještě ti přinesu dárek. Tobě to ale pořád nestačí! Za půl roku ti bude osmnáct. Jiné dívky ve tvém věku řeší vdavky nebo péči o vlastní rodinu, ty se ale zabýváš jen malichernostmi!“
„Promiň, maminko. Mrzí mě to,“ podívala jsem se provinile na své střevíce. „Je to spousta změn najednou.“
„Tak si na to koukej rychle zvyknout. Tomu se říká život.“
Čas nelítostně běžel vpřed. Ani jsem se nenadála a bylo po snídani. Nastal okamžik říct si sbohem. S Heduškou jsem se rozloučila doma. Políbila jsem ji na čelo a pohladila po plavých vlasech. Obdobné to bylo i s maminkou. Objaly jsme se na prahu a stejně, jak předtím zavřela dveře za otcem, tak i nyní za mnou.
Kluci mě ale doprovodili až na nádraží. Běhali rozpustile kolem a na střídačku mi pomáhali s kufrem. I když byl z poloviny plný a vůbec ne těžký, lomcoval se mnou ze strany na stranu. Mohla za to moje křehká stavba těla s nízkým vzrůstem.
Vzpomněla jsem si přitom na maminku. V létě při práci moje tělesné rozložení nemile komentovala: „Namísto prvorozeného a dobře stavěného kluka nám Bůh seslal toto. Křehkou kopretinu, kterou i vítr odfoukne.“ Většinou své naříkání ještě okořenila žalostným sprásknutím rukou.
Smutné vzpomínky naštěstí rozcupoval právě přijíždějící vlak. Po jeho zastavení jsem všechny tři láskyplně objala a přislíbila, že se brzy vrátím. Kéž by to tak byla pravda…
Zdolala jsem první dva schůdky, a ještě ve dveřích chlapcům zamávala. Polykala jsem slzy, snažila se být statečná, ale má duše se tříštila na kusy. Poté vzduch proťal hvizd píšťalky a mašina se vydala vpřed. Postavy chlapců se začaly zmenšovat, až zmizely úplně. Vlak nabral rychlost a společně s obláčky kouře mizel i můj rodný kraj.
***
Čas ve vlaku jsem si krátila pozorováním krajiny. Za oknem se střídaly lány, města i vesnice. Tu byla pastvina s ovečkami, tam borový les a úplně napravo vzadu se objevila mlha vystupující z hor jako pára nad vřící polévkou.
Najednou jsem naproti sobě spatřila upřený pohled blonďaté dívky. Francouzský cop jí padal na rameno, bledá pokožka zářila a modrá očka vystrašeně kmitala sem a tam. Ideální árijský typ. Matčiny geny se nedaly zapřít.
Jelikož se jednalo o můj odraz v okně, zamračila jsem se na svou podobiznu. Tohle přece nejsem já! Chci být veselá, usměvavá, klidná. Tak jako kdysi, tak jako dřív! Jedna změna v životě mi neublíží. Postavím se povinnostem čelem! Nadechla jsem se s kuráží bojovníka a nasála novou energii.
Se stejnou vervou jsem i vystoupila z vlaku. Po dvouhodinové cestě jsem si protáhla zdřevěnělé tělo a ohlédla se kolem. Nádraží ve Lhotě zelo prázdnotou. Na lavičce seděla babička mžourající do slunce, přes boční uličku proběhl pes a jediný hluk na místě způsobil vypasený čmelák letící kolem. Myslela jsem, že Lhota bude větší…?!
O mé pravdě mě nakonec přesvědčil šramot nedalekého města. Musela jsem jím projít, abych se dostala k Opatrovně, snažila jsem se však působit nenápadně. Člověk nikdy neví.
Když jsem dorazila před kovovou bránu s nápisem Opatrovna svatého Luciána, prostor uvnitř mě zaskočil. Čekala jsem budovu s dětskými kresbičkami v oknech, upravenou květinovou zahradu nebo pískoviště či skluzavku. Opak byl pravdou. Tyčil se přede mnou šedý kvádr s malými okny bez jediné známky dětské přítomnosti.
Takže tohle je místo, kde teď budu žít? Brrr, nelíbí se mi!
Po zazvonění u vstupních dveří mi otevřela starší žena v tmavých šatech. Mou pozornost ihned přilákal stejně tmavý šátek na hlavě, skrývající její vlasy. Vypadala jako jeptiška.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ zatvářila se přísně, až se jí rty stáhly do úzké linky.
„Jsem Eva Soukupová, měla bych tady dneska nastoupit,“ pípala jsem hlasem vyplašeného ptáčka. Moje odhodlání asi rozfoukal vítr.
„Ano, čekáme tě. Pojď dál,“ vpustila mě dovnitř. Po odložení kufru jsme si navzájem podaly ruce. „Říkají mi: Matko Rottová. Kdysi jsem bývala jednou z řádových sester, které to tady vedly. To už ale dávno není pravda…“
Přikývla jsem. Nebylo co dodat.
„Jsi katolička?“ šlehla po mně zelenýma očima.
„Ano, jsme věřící rodina.“
„V pořádku, pojď za mnou.“
Konečně jsem si mohla prohlédnout vstupní vestibul. Jednalo e o nevelkou tmavou halu s několika dveřmi a betonovým schodištěm. Nebylo zde vůbec nic útulného. Žádné obrazy, koberec v hale byl prošlapaný a těžké dlouhé závěsy smrděly zatuchlinou.
Vystoupaly jsme společně do patra, kde se Matka Rottová zastavila před prvními dveřmi po levé straně. „Toto bude tvůj pokoj.“
Uvnitř se nacházela jediná postel s komodou. Byla to tak malá místnůstka, až se zdálo, že se dovnitř obě nevejdeme, přesto mi poskočilo srdce radostí. Budu mít pokoj sama pro sebe? Připadala jsem si jako dítě o Štědrém dni.
„Řeknu ti na úvod pár věcí, posaď se.“
Zdá se mi to, nebo vydává akorát příkazy? Ihned jsem ale uposlechla.
„Vrchní patro je určeno pouze dospělým. Což znamená mně, paní Marii a tobě. Máme tady své osobní pokoje a poslední místnost slouží jako skladiště. Najdeš tam vše potřebné k práci. Nyní k dětem,“ máchla rukou do vzduchu. „V současné chvíli zde přebývá třicet chlapců ve věku od pěti do čtrnácti let. Jedná se převážně o válečné sirotky nebo ty, kteří potřebují převychovat. Rozumíš zatím všemu?“
Byť mě pálila hromada otázek, opět jsem pouze přikývla.
„Ty budeš mít na starosti nejmenší z nich. Jde o dvanáct dětí od pěti do osmi let. Nejsou dosud dostatečně vyzrálí na křesťanské ani všeobecné vzdělávání, proto je potřebujeme zabavit. Tvou úlohou bude na ně dohlížet, postarat se o kázeň při obědě či hygieně a vymyslet jim vhodný program. Je to rozpustilá cháska, musíš proto mít tvrdou ruku.“
„Rozumím,“ promluvila jsem chraplavě poprvé od vstupu do místnosti.
„Vše ti vysvětlím a ukážu za chodu. Nyní se musím vrátit zpět, Marie na chlapce dohlíží sama. Až si vybalíš, přijď za námi do jídelny, tam probíhá každodenní vyučování.“ Otočila se na podpatku a odešla rázným krokem.
Usedla jsem na postel a namísto vybalování tupě zírala z okna.
Můžou tři ženy zvládnout tlupu chlapců? Kroutila jsem nevěřícně hlavou. Kdo jim vaří? Kdo se s nimi učí a hraje si? Kde spávají a kam ve čtrnácti odcházejí? Měla jsem v hlavě zmatek. Zmatek a strach.
Ještě předtím, než jsem do Opatrovny dorazila, hlavou mi prolétly černé představy. Toto by mě ale nenapadlo. Realita byla černější než kdejaká vize…
Zhluboka jsem se nadechla, podobně jako ve vlaku, a postavila se na nohy.
Tohle zvládnu, musím! Nic jiného nezbývá.
